Šestnáctidenní přechod Cordillery Real s výstupem na Pico Austria (cca 5250 m.n.m.) a Huaynu Potosí (6088 m.n.m.)

Konečně něco pořádného, říkali jsme si v mikru z La Pazu do Soraty, kde jsme se měli další den setkat s naším průvodcem, arrierem a jeho dvěma mulami. Sorata je milé horské městečko na severozápadním konci části masívu bolivijských And nazývajícího se Cordillera Real. Od Nevada Illampu (6331 m.n.m.) po Nevado Illimani (6462 m.n.m.) toto pohoří o výšce v rozmezí od cca 5 do necelých 6,5 tisíce metrů nad mořem měří na délku zhruba 200 kilometrů. Rozhodli jsme se naplno využít naší časové flexibility a Královskou Cordilleru přejít téměř celou a vystoupit také na některé z jejích nespočetných vrcholů. Přechod jsme si naplánovali a nakonec také zdárně zvládli za 16 dní.

Každý den zahrnoval přechod jednoho až dvou sedel ve výšce pár set metrů pod či nad 5 tisíc metrů. Popis toho, co jsme viděli, necháváme na fotkách, tady snad jen pár obecných informací a zajímavostí.

Počasí vyšlo dobře, pršelo nám jen část jednoho dne. Během dne je touto dobou celkem teplo, i když jakmile začne foukat, je to hned na bundu. V noci jsou teploty pár stupňů pod nulou, kamžto rychle klesnou spolu se západem slunce. První část treku jsme šli po východní straně hor, která sousedí s džunglí. Z džungle pravidelně odpoledne stoupají mraky, i když z nich v tomto ročním období většinou výrazněji neprší. I tak je zde ale více vody a vše je zelenější než na altiplanské straně, která místy přechází až do polopouště.

Obecným problémem nejen Cordillery Real pak jsou důsledky globálního oteplování. Ano, nečekal bych, že budu mít potřebu o tom psát, ale tady je to jasně vidět na vlastní oči. Globální oteplování tu je, ať chceme nebo ne. Jestli je způsobené člověkem nebo jinými faktory to necháváme na povolanějších, ale základní fakta jsou nepochybná. K zásadním změnám tu dochází nikoliv v řádu desítek, ale pouhých jednotek let. Výrazné rozdíly v množství sněhu a velikosti ledovců jsme viděli sami ve srovnání s naším pobytem před pěti lety a ještě dalekosáhlejší dopady potvrzují místní oproti stavu před deseti, patnácti lety. Hranice ledu se tu posunula někam nad 5500 m.n.m., některé ledovce zmizely úplně.

Popsaný vývoj, který je do budoucna nejvíce nebezpečný hlavně v důsledku úbytku zdrojů pitné vody, ale naštěstí, alespoň prozatím, neubral Andám nic na jejich podmanivé kráse. Prošli jsme spoustu údolí, překročili mnoho řek, vyšli do více než 15 sedel a mluvili s místními lidmi, kteří v horách žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. V domcích poskládaných z kamení se střechou z trávy, bez elektřiny a jakékoliv infrastruktury. Živí se chovem lam, alpak a ovcí. Pěstují různé druhy brambor na všemožně křivolakých a nedostupných políčcích, která zakládají a ručně obdělávají na strmých stráních, mezi obrovskými balvany nebo třeba i na ostrůvcích uprostřed ledovcových řek.

Měli jsme štěstí, za celou dobu jsme nepotkali jediného gringoživáčka až na úplný konec a vrchol treku – Huaynu Potosí. Ještě předtím jsme nejen z aklimatizačních důvodů vystoupili na 5250 m.n.m. vysoký Pico Austria. Pak jsme po čtrnácti dnech poměrně ostrého pochodu dorazili do base campu překrásné hory Huayny Potosí (6088 m.n.m.), první šestitisícovky, na níž jsme chtěli vylézt.

Z předchozích 14 dnů jsme byli poměrně dobře aklimatizovaní, a proto jsme se bez problémů dostali do Campa alta ve výšce 5130 m.n.m. Pak už zbývalo „jen“ vyčkat půlnoci a kolem jedné hodiny ranní vyrazit na vrchol. Vystupovali jsme za úplňku, a proto jsme povětšinou ani nepotřebovali baterky. Náš průvodce se asi hodně těšil domů a nasadil tak drakonické tempo, kterým jsme na vrchol vystoupili při východu slunce za necelých pět hodin, zatímco průměrný čas je nějakých šest až sedm hodin. Až na několik lezeckých úseků byl výstup po technické stránce relativně snadný, i když směrem k vrcholu se už docela projevoval řidší vzduch a překonávání ledovcových trhlin bylo občas akrobatickým počinem. Snad ještě horší než výstup pak byl sestup, kdy se již projevovala únava a sluneční paprsky jednak změkčovaly podklad a jednak nemilosrdně ohřívaly naše těla nabalená do mnoha vrstev oděvů. Za cca tři hodiny jsme ale zdárně dorazili zpět do Campa alta, sbalili jsme batohy a přes základní tábor se rychle přesunuli k rekonvalescenci do La Pazu.