Na rozdíl od Chile a Bolívie si v Argentině odbýváme premiéru. Zatímco tedy v prvních dvou jmenovaných zemích nám dnes již řada věcí, z evropského pohledu zvláštních či zajímavých, jako taková nepřijde, a vy jste tak o ně možná byli na Jiném kafi ochuzeni, v Argentině jsou její výjimečnosti i pro nás prvně poznávané a vám tak zčerstva zprostředkovávané. Platí to do určité míry i o fotkách, a proto stran některých fotek zejména z Bolívie (viz např. La Paz) ještě dodatečně odkazujeme na fotky z roku 2005, které naleznete ve složce Všechny fotky.
Argentina, země fotbalu, Diega Maradony, argentinských „kovbojů“ gauchos, jejich stád a steaků z nich (rozuměj ze stád), tak je tato země zapsána u většiny lidí. Poslední dobou se k tomuto výčtu přidává i víno. My sem přijíždíme především do hor v jižní části, kam se ale dostaneme až začátkem příštího roku. Pro stávající část pobytu jsme si k prozkoumání vybrali jednak sušší oblast argentinského severozápadu a následně krajinu kolem Mendozy.
Argentinský severozápad je krajina kaktusů, vyschlých koryt řek, roztodivně barevných hor a skal a v příhraniční oblasti s Chile pak i krajiny podobné altiplanské části Bolívie. Směrem na východ, spolu s klesající nadmořskou výškou, krajina postupně přechází v různé úrovně mlžného a případně i deštného pralesa. Dále už následují jen nekonečné, podle oblasti sušší či více zavodněné, pampy s milionovými stády skotu.
Krajiny v nejvýše položených oblastech jsme si užili dosyta v Bolívii a pro tuto fázi cesty vynecháváme i deštné pralesy a pampy. Směrem na jih tudíž míříme krajinou kolem jednoho až tří tisíc metrů nad mořem. Jako první jsme navštívili v seznamu UNESCO zapsané údolí (či přesněji vyschlé řečiště) Quebrada de Huamahuaca, na sever od provinčního hlavního města San Salvador de Jujuy.
Projeli a prošli jsme několik v něm ležících vesnic a městeček, postavených převážně z nepálených cihel. Okolní krajina je něco na způsob „divokého Západu“ – vyschlé kaňony, spousta obrovitých (několik metrů vysokých) a až několik set let starých kaktusů – cardonů a desítkami odstínů červené, fialové a růžové zbarvené skály, kopce, ale i celé hory. Krajina je to impozantní, ale s altiplanem za zády se po pár dnech přeci jen začala silně ozývat touha zeleni, které je v těchto končinách pomálu.
Cestu směr jih jsme zahájili v koloniální Saltě. Méně než k jistě pozoruhodným pozůstatkům španělské koloniální éry se však naše pohledy upíraly k seznamu doporučených restaurací (když pomineme na lampách visící vánoční stromečky a vedle nich na stromech pomeranče a to, že se teď přes Saltu jezdí do Dakaru, přestože Dakar je na jiném kontinentu). Naše argentinská gastronomická poprvé ostatně začala hned za hraniční čárou v Aguas Blancas, kde jsme zmáháni polední výhní zakusili první argentinskou zmrzlinu. A velmi brzy jsme pochopili, že jsme vstoupili do minimálně jihoamerické kulinářské velmoci. Italové tu odvedli obrovský kus práce.
Aby nám lépe chutnalo, odskočili jsme si před večeří do nedaleké rezervace Huaico, zřízené za účelem ochrany mlžného pralesa, tj. pralesa nacházejícího se výškově nad hranicí pralesa deštného, v tomto případě kolem 1500 m.n.m. Jak takový prales vypadá, uvidíte nejlépe na fotkách. Co se týká jeho fauny, tak ta je zde vyhlášená zejména, co se ptactva týče. Pěkných pár kousků jsme viděli, opeřenci však byli rychlejší našich digitálních očí.
Různé druhy těstovin, pizza, plněné kapsy – empanadas, 40 % smetana na jahodách, karamelizované mléko dulce de leche, ale i obyčejné pečivo, to vše tu jsou pochoutky. Jedna však skutečně vládne všem, a tou je hovězí. V něm jsou Argentinci stejně dobří jako my v pivu. Věřte, nevěřte, snědí ho v průměru na osobu 70 kilo za rok! Největším dílem se o to zasluhují rodinná grilování - asados, kdy maso skutečně „teče proudem“ – viz naše páteční zkušenost, kdy v celém supermarketu bylo téměř prázdno až na dlouhou frontu před masným oddělením.
Griluje se tu leccos, tlustými (bife de chorizo, sirloin) a tenkými (bife de lomo, tenderloin) steaky počínaje, přes žebírka a klobásy pokračuje a ledvinami, střevy, vemenem či brzlíkem konče. Nejoblíbenějšímu směsnému grilu, kde je od každého kousek, se říká parillada. Tu jsme ochutnali, ale jinak se držíme steaků, protože nad ně prostě není. Jakkoliv pocit při konzumaci argentinského steaku je téměř nadpozemský, v jejich přípravě nejsou žádné čáry. Vše je založeno na nepřekonatelném argentinském hovězí. I když dnes to už zdaleka není pravda ve všech případech, skot se tu chová převážně volně na pampách a ve srovnání s Evropou a USA bez či s menším podílem dokrmování, antibiotik a dalších nepřirozených přísad. Maso pak stačí osolit a opéct a výsledek je skutečně neskutečný.
A k tomu to víno. S jakou lehkostí a bezstarostností si ho tu mohou dovolit pěstovat. Víno tu je tak cukernaté, že bílá vína mají až dvanáct, třináct procent alkoholu a červená až kolem šestnácti. I ta nejobyčejnější vína prodávaná v pětilitrových kanystrech do restaurací jsou dobré kvality. Určitě si proto i na Jiném kafi zaslouží samostatné pojednání. Ale kupodivu ani pivo, prodávané povětšinou v lahvích o objemu necelého litru, tu není vůbec špatné, v tom asi zase budou mít prsty naši západní sousedé.
Když už jsme u nápojů, tak nelze nezmínit argentinský národní nápoj, maté. Není to čaj v pravém slova smyslu, protože se nelouhuje z listů čajovníku, ale ze stromu cesmíny paraguayské. Argentinci spotřebují v průměru 5 kilo maté na osobu a rok; i tak však ještě mají co dohánět, protože Uruguayci vypijí dvakrát tolik. Maté se správně (tradičně) pije z vydlabané tykve pomocí kovové (případně bambusové) trubičky, která je na dolním konci opatřena sítkem, a to v kteroukoliv denní dobu a v jakémkoliv množství.
Možná ještě zajímavost k argentinskému (nejen) stravování na závěr. Když přijdete do místní restaurace na večeři kolem sedmé, tak bude s největší pravděpodobností ještě zavřená. Kolem osmé máte šanci tak 50 na 50. V devět budete v restauraci sedět sami a budete si říkat, že tohle město je nějaké vymřelé. Směrem k desáté se začnou trousit rodiny s dětmi a tak mezi desátou a jedenáctou se restaurace postupně zaplní. Podobně to vypadá i na ulicích. Město pak žije i dlouho po půlnoci; v případě Salty často v tzv. peňas, tj. restauracích / klubech, kde se místní scházejí, večeří a popíjejí za doprovodu živé folklorní hudby. Oběd si zase neplánujte později, než na řekněme jednu hodinu odpolední, protože zhruba jejím úderem začíná siesta trvající až někdy do čtyř. Jakkoliv je to ze začátku nezvyk, upřímně řečeno se Argentincům nedivíme, protože když tu tak po obědě sedíme a píšeme tenhle příspěvek, na teploměru ve stínu je 36 ºC..
Žádné komentáře:
Okomentovat