Ano, všechny uvedené dopravní prostředky jsme použili k poznání okolí podhorského městečka Barrealu vzdáleného asi čtyři hodiny jízdy autobusem od argentinského San Juanu.
Barreal se nachází v zelené oáze kolem řeky Rio de los Patos v podhůří pohraničních šestitisícovek, kterým vládne 6770 metrů vysoké Cerro Mercedario. Zhruba ve výšce naší Sněžky nabízí příjemně svěží alternativu k rozpálenému San Juanu s teplotami přes 40 stupňů. Hlavní atrakcí Barrealu je nedaleký Parque Nacional El Leoncito, včetně v něm umístěných nejvýznamnějších argentinských astronomických observatoří.
Do jedné z nich, Observatoria Cesca, jsme zavítali a měli jsme tak možnost podívat se zblízka na Jižní kříž a další dominanty zdejší oblohy, zcela nepoznamenané civilizačním světelným znečištěním. Ještě předtím jsme si však mohli do sbírky přidat další vyzkoušený sport – carravelismus neboli land sailing.
Jedná se v podstatě o windsurfing provozovaný na souši, když surfové prkno je nahrazeno konstrukcí se sedačkou a kolečky. Ideálním místem pro pozemní plachtění je obrovské vyschlé jezero na Pampě Leoncito nedaleko Barrealu. Zdejší silné větry uvádějí vozítko do pohybu rychlostí až kolem sto kilometrů za hodinu. Zcela rovná plocha táhnoucí se po několik kilometrů pak také vyzývá k překonávání rychlostních rekordů i jinými dopravními prostředky. My to s našimi kanadsko-nizozemsko-ekvádorskými kolegy vyzkoušeli s Toyotou Land Cruiserem z r. 85 a téměř se nám podařilo dosáhnout výrobcem uváděné maximální rychlosti.
Na další den jsme zvolili dopravní prostředek o poznání konzervativnější – koně. Během jednodenní vyjížďky jsme obkroužili celý Barreal, včetně pestrobarevných kopců (Precordiller) s výhledy na Andy na východě a řeky Los Patos na západě. Terénních schopností již zmiňovaného vozidla jsme plně využili při výletu směrem k base campu pod Mercedariem a k laguně Blanca podél stejnojmenné řeky. Vydařený pobyt v Barrealu uzavřela parillada na zahradě hostelu a odjezd autobusem do San Juanu o bizarní třetí hodině ranní.
Do San Juanu jsme tak dorazili dostatečně brzy na to, abychom stihli navštívit alespoň pár vinařství. Vzhledem k tomu, že o argentinském vínu toho bylo řečeno již hodně, přidáme pár slov snad jen k nové zkušenosti v Champanere Miguel Mas, specializující se na výrobu šampaňského, resp. přesněji šumivého vína. Vyrábějí ho klasickou francouzskou metodou kvašení v láhvi. Proces trvá zhruba dva roky a sestává se z počátečního kvašení, následovaného dlouhotrvajícím manuálním otáčením lahví ve stále svislejších polohách hrdlem směrem dolů. Účelem této náročné každodenní procedury je zbavení vína usazenin, které, ač neškodné, jsou nežádoucí kosmetickou vadou luxusního nápoje.
Nás nejvíce zajímalo, jak se dostane ježek z klece, tedy v tomto případě, jak se usazeniny nashromážděné za zátkou lahve dostanou z lahve ven bez vylití obsahu a poškození láhve. Metoda je to chytrá. Lahve se hrdlem dolů ponoří několik centimetrů do mrazáku. Následně se v prostoru chránícím okolí před znečištěním odzátkují a tlak v lahvi způsobí vymrštění zmrzlé části vína spolu s usazeninami. Uvnitř láhve zůstane jen čisté víno. Pak zbývá už jen případně dosladit na brut či sladkou podobu a může se dobře vychlazené podávat. V sanjuanském parnu přijde obzvláště vhod.
Žádné komentáře:
Okomentovat