Pobyt na Jižním ostrově jsme zakončili pokusem o tramping v NP Nelson Lakes. Mohutná fronta dorazivší z Tasmánského moře však byla proti. Moudřejší ustoupí, a tak jsme došli pouze do příznačně nazvaného Bushline Hutu. Kolmý déšť hnaný vichřicí se rozbíjel o velká okna příjemně vytopené chaty. Uvařili jsme kýbl kakaa a jali se číst a dohánět resty ve zpracování fotek. Druhý večer nám byl milou společností učitel matematiky, jenž při svíčkách a kvílení větru z každého rukávu vysypal několik osobních historek s transcendentními, místy až strašidelnými, prvky. Zrovna prý o nich píše knihu.
Když se počasí umoudřilo, stopovali jsme dále směr sever. Bez výraznějšího zaváhání jsme se ten samý den dostali až na severní pobřeží Jižního ostrova, do přístavního Pictonu. Na bývalém lamanšském trajektu jsme překonali Cookův průliv a stanuli pod zamračenou oblohou wellingtonskou.
 |
| Trajekt mezi Jižním a Severním ostrovem |
Jakkoliv by údaje o počtu obyvatel napovídaly něčemu jinému, Wellington je novozélandským hlavním městem. Za pozornost v něm určitě stojí výjimečné „muzeum“ Te Papa. Zaprášené vitríny se zažloutlými, suchými popisky tu skutečně nenajdete. Můžete se však třeba projít po obrovské satelitní mapě Nového Zélandu, na vlastní kůži zažít zemětřesení nebo se pokusit uzvednout kus horniny, z níž je tvořeno zemské jádro. Bezvadně zpracované jsou veškeré zeměpisné, přírodopisné, historické, kulturní a mnohé jiné reálie nejen o Novém Zélandu. Expozice vědecké se střídají s uměleckými. Vše otevřené, bezbariérové a zdarma.
Mohutný Maor prodávající lístky na příměstský vlak nás dalšího rána potěšil informací, že na výpadovku za město se místo původních 10 dostaneme za pouhé akční dva dolary. Pár minut po opuštění vlaku již sedíme v autě energií nabitého sedmdesátníka Jona. Vezme nás zhruba na půl cesty do Mordoru. Dostáváme odborný výklad k okolní krajině, k několika zajímavostem dokonce zajíždíme mimo Jonovu trasu. Diskuse má spád. Od analýzy pádu komunismu, přes Evropskou unii a Indii až do Číny.
 |
| Ostrůvky původního pralesa na Severním ostrově |
Jon je velmi vzdělaný a činorodý člověk. Ručně vyrábí dřevěný nábytek, maluje kachle podle čínských vzorů, cestuje po celém světě a hlavně hraje a trénuje kriket. O něm vypráví téměř ve verších a považuje ho za nejlepší a nejspolečenštější hru na světě. Píše kriketový manuál pro čínské hráče. Náhodou přijde řeč i na indická víza a v tu ránu dostáváme kontakt na pracovnici indického konzulátu. Když se později dostaneme na internet, v e-mailu na nás již čeká Jonova zpráva. Stihnul mezitím přelouskat i naše stránky. Všechna čest.
Změna je život. Tentokráte o 180 stupňů. Ocitáme se v dodávce se sedmi a desetiletými výrostky. Mladá paní je spolu s vlastním dítkem kojeneckého věku veze ze školy. Snažíme se jí vytrhnout trn z paty a kluky zabavit. Kupodivu se nám to daří; problémem se naopak stává, jak se jich zbavit. Chrlí na nás různé školní hlášky a vtípky. Tak například (funguje pouze v angličtině): „What do you get when you cross a cangaroo and a sheep? A woolen jumper!“ Není to nejhorší, ne? Rozhodně lepší než onehdy na stopu z Wanaky do Makarory, který Sam strávil s asi dvouletým mrňousem nad tablem několika desítek nalepovacích psíků.
 |
| Mt. Ruapehu |
Ještě pár jadrných výrazů elektrikáře s rukama jak lopaty a dalekých vyhlídek z kabiny mrazáku na kolech a ocitáme se u brány do Mordoru, v National Park Village. Dominantou nejstaršího novozélandského národního parku Tongariro jsou tři vulkány – Ruapehu (2797 m.n.m.), Ngauruhoe (2291 m.n.m.) a Tongariro (1978 m.n.m.). Ngauruhoe, tedy ten nejaktivnější a zároveň nejfotogeničtější z nich, zajistil parku nehynoucí slávu, když se stal Horou Osudu v Pánovi prstenů.
 |
| Mt. Ngauruhoe |
Do nitra Mordoru jsme se vydali z vesničky Whakapapa. Je to příjemná dvoudenní túra vedoucí přes sedlo mezi Ngauruhoe a Ruapehu. Hodně nám to tu připomnělo trek kolem chilské Villaricy. Ngauruhoe je ale momentálně ještě o něco aktivnější než Villarica, a tak se tu i mimo hlavní kráter setkáte s mnohými sirnými fumarolami a psychedelicky zbarvenými jezery.
 |
| Smaragdové jezero |
Jako z učebnice vulkanologie vypadá postranní Červený kráter. Z dálky je krásně vidět místo výbuchu i pole lávy z něj vyteklé.
 |
| Červený kráter s lávovým polem |
I z Mordoru do Aucklandu jsme pokračovali stopem. Podstatnou část cesty do Hamiltonu nás vzali čerstvě sezdaní Slováci Petra a Peter, jež jsme potkali ještě v NPV. Z Hamiltonu do cíle to zase byla stopařská perla. Zastavil nám na Zélandu naturalizovaný Íránec v naleštěném sportovním Mercedesu z roku 1970. Byl právě na cestě z Napieru, kde auto za několik desítek tisíc dolarů koupil. Štěstím bez sebe si prozpěvoval a postupně zkoušel, co všechno auto dovede. Nám poněkud začaly tuhnout rysy, když prohlásil, že miluje rychlou jízdu a že za deset let pobytu na NZ již dostal pokuty ve stejném řádu jako je cena jeho nového auta. Zakrátko jsme pochopili proč. A že dobře udržovaný německý sporťák dokáže i ve svých čtyřiceti pořádně zabrat...
 |
| Kiwi plantáž cestou do Aucklandu |
Auckland byl tentokrát o nákupu šnorchlovacího vybavení, plavek, krému na opalování a repelentu. Další zastávka ostrovy a ostrůvky Oceánie. Tedy mnohé díky za novozélandskou pohostinnost, nashledanou a vzhůru do tepla!
 |
| Zapad slunce nad Mt. Taranaki |
Žádné komentáře:
Okomentovat