Po Dusky jsme strávili odpočinkový den v poklidné Wanace na břehu dalšího z novozélandských velkých jezer. Navštívili jsme cikánskou „pout“ a houbařili v městském parku. Houby jsme nehledali, ale jen vybírali ty nejlepší z nejlepších. Kiwis houby zjevně nesbírají a tak by se z úrody v parku mohla udělat smaženice pro početnou armádu.
Babí léto v plném proudu, vrcholky hor pocukrované čerstvým sněhem. Tak nás další ráno vítalo až kýčovitě krásné údolí řeky Matukituki v národním parku Mt. Aspiring asi 50 km od Wanaky. Zlátnoucí tráva si podává ruce s hustými bukovými lesy, porostlými mechy a lišejníky, které o několik set strmých metrů výše jak na povel končí a ustupují mohutným trsům trávy. Tající led napájí desítky potůčků volně padajících z prudkých svahů. Nad vším se v pozadí tyčí „matterhornovitě“ tvarovaný Mt. Aspiring (3033 m.n.m.).
Od prvních vzdálených pohledů nám tu vše připadalo tak nějak povědomé. Jakkoliv jsme se dosud úspěšně vyhýbali tzv. prstenovému turismu, milášek si nás nakonec našel sám. Jak jsme následně zjistili, i v okolí Wanaky se hodně natáčelo. Ať chceme nebo ne, novozélandská krajina dala prostřednictvím Jacksonovy trilogie Pánovi prstenů tvářnost. Stoupajíce po břehu klikatící se řeky jsme si nemohli pomoci od pocitu, že nám na některé z planin vyjede vstříc Gandalf na Stínovlasovi nebo že probudíme některého ze staletých Entů.
Prošli jsme takto nejprve kolem Mt. Aspiring Hutu, kde jsme zanechali jídlo na později. S podstatně lehčími batohy jsme se následně vydrápali 600 výškových metrů k jedinečně umístěnému Liverpool Hutu. V roce 2009 nově zbudovaná chata pro 12 lidí dlí na vysokém ostrohu. Jako na dlani tu máte většinu údolí Matukituki a řadu okolních hor, včetně Mt. Aspiringu. Měli jsme štěstí a dvě noci jsme tu strávili sami.
I když ne tak docela... Někdy více a jindy zase pramálo vítanou společností nám byli nestoři kea (Nestor notabilis). Divného jména a neméně divného popisu – horští papoušci, říkejme jim pro jednoduchost jen key, jsou olivově zelení s křiklavě červenými spodky křídel. Nejsou to žádní drobečci. Půl metru délky a kolem kila živé váhy spolu s dlouhým a ostrým zobákem je činí ne vždy zcela zanedbatelnými. Třeba za svítání, když začnou za nepřeslechnutelného křiku ještě nepřeslechnutelněji přistávat na plechové střeše chaty; nebo jindy, když vytahují věci z apsidy stanu či „kradou“ nejen volně ložené drobnosti. Na jednu stranu výjimečně chytří, zvědaví a zábavní, na druhou dokážou zabít i oslabenou ovci.
Matukituki jsme zamávali z Cascade sedla, poté, co jsme si pět hodin lehce užívali čtrnáctisetmetrový výlez do něj. Abychom si mohli pořádně užít ledovec Dart, rozdělili jsme cestu do stejnojmenné chaty na půlku a přespali jsme v sedle. I tady si nás key našly. Už jsme skoro usínali, když slyšíme divné zvuky. Chodí nám snad někdo kolem stanu? Pohled ven nás vyvádí z omylu. Kea přistižená s pytlíkem jídla v zobáku vydává zvuky nápadně připomínající smích. Ani se na ně nemůžeme zlobit. Koneckonců na tom jsme ještě dobře, nechávají nás pak už na pokoji. Jiní takové štěstí nemají. Musí třeba po většinu noci zůstat vzhůru a dotěrné papoušky odhánět, aby jim nezničili stan. Oblíbenými předměty na udržování ostrosti zobáku jsou i kapoty aut, čím luxusnější, tím lepší.
Slunečné ráno potvrdilo správnost rozhodnutí přespat v sedle. Výhledy na jednu stranu na ledovec Dart a na druhou na masiv Mt. Aspiringu jsou v plastickém ranním slunci jedinečné. Více než hodinu jen sedíme a zíráme. Znovu pak po dalších ani ne po dvou hodinách, když obědváme stále ještě nad ledovcem.
Za další hodinku jsme už na jeho spodním konci, zkoumáme ledové jeskyňky, jakož i výdrž organismu v ledovcové vodě. Nedaleko již do Dart Hutu. Je to jedna z větších chat, má dokonce i správce. Jelikož je z Austrálie, necháváme si od něj poradit a doporučit pár zajímavých míst. A to i přesto, že se předtím tvářil poněkud dotčen naším návrhem na doplnění jídelníčku pečenými horskými papoušky; prý se to nesluší.
Další dva dny nás čeká příjemná procházka údolím řeky Dart, jejíž ledové kořeny jsme obdivovali den předtím. Přes Daleys Flat Hut, filmový Isengard, Glenorchy a dále stopem zpět do Wanaky. Osmdesát pěších kilometrů Středozemí je za námi. Odpočinek u jezera Wanaka nás teprve čeká.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nový Zéland pod čísly 92 až 173.
Žádné komentáře:
Okomentovat