Jiný kafe - cesta kolem světa jinak: Západní pobřeží - z výšin Mt. Brewsteru do liduprázdné Stafford Bay a ještě mnohem více

Tentokrát nelze začít jinak než odzadu, a sice ódou na Novozélanďany. Jmenovitě na rybáře Merva a Billa a jejich rodinné příslušníky a přátele. A taky farmáře a koňáka Stevena. Osud nám je přihrál do cesty během putování po liduprázdném tasmánském pobřeží Jižního ostrova a z krásného týdne se rázem stal týden jedinečný, nezapomenutelný. A do světa zase můžeme hlasitě poslat zprávu, že dobří lidé ještě žijí.

Z Wanaky zářící teplými barvami podzimu, jsme až překvapivě rychle dostopovali na úpatí Mt. Brewsteru (2515 m.n.m.). Nějakých tisíc metrů pod jeho vrcholem se nachází další bezvadná chata. Den a půl jsme se kochali výhledy směrem k západnímu pobřeží, než jsme prosluněným bukovým lesem seběhli zpět do údolí řeky Haast a následovali jí až k moři.

Neochvějně stopujíce se nám ten samý den podařilo dostat až do nejjižnější usedlosti na celém tasmánském pobřeží Nového Zélandu, do Jackson Bay. Pár domků nenápadně vklíněných do strmého svahu nad mořem, dvě či tři rybářské loďky a kousek od mola překladiště langust, z nichž místní žijí. Posílají je, prosím, všechny do Číny. Turisté žádní, infrastruktura neexistentní. Zapadá slunce, vychází měsíc, skoro v úplňku. Fialové ustupují ocelovým modřím. Vítr se utišil, moře jako zrcadlo. Sedíme na konci mola a děkujeme, že je nám toto dopřáno.

Za chvilku je tma. Původní plán stanovat na golfově střiženém pažitu u jakéhosi monumentu vstříc nemalé ceduli „No camping“ odsouváme na úroveň plánu B. Nejprve se pokusíme získat vodu a snad i svolení k postavení stanu v jednom ze dvou svítících oken. Ruka osudu zasahuje, volíme nejprve vzdálenější dům. Je tma a tak nám uniká přítomnost několika cedulek na dveřích. Později seznáváme, že kdybychom bývali přišli ještě za světla, zaklepat bychom se asi neodvážili...

Takto však nesměle vcházíme do příjemně vytopené místnosti a jeden ze dvou postarších pánů nám velmi květnatou Kiwi mluvou, v níž je věcný obsah jen velmi chudým příbuzným expresivnímu výrazivu všeho druhu, sděluje, že na jeho trávě stan „bloody, fuckin’“ stavět nebudeme, ale že můžeme přespat u něj doma. V okamžiku před námi přistává první lahev vína, následována další. K tomu teplá večeře, důkladný kurz kiwáckých „f-words“ a hodně hluboké sonda do celoživotních (nejen) rybářských a loveckých zkušeností Merva a Billa.

A nejsou to ledajaké zkušenosti. Vydaly by na tlustou knihu. Dozvídáme se o „pionýrských“ dobách osidlování západního pobřeží, o desítkách let rybaření a v Mervově případě i lovu jelenů. Ten si ovšem nepředstavujte jako evropský hon na pár kousků zvěře. V šedesátých a sedmdesátých letech se jeleni na Novém Zélandu lovili po desítkách tisíc. Šlo o masovou kampaň k normalizaci počtu extrémně přemnoženého nepůvodního druhu. Lovilo se z vrtulníků a jeden střelec za den běžně skolil sto a více kusů. Jeleny Kiwi hodně loví dodnes, ale většinou již klasickým „pěším“ způsobem. Kromě toho se chovají na farmách, aby se uspokojila neutuchající poptávka německých žaludků.

Ráno jsme se ještě pokochali krásnými kamennými výrobky z dílny obou pánů, a když nastala správná fáze odlivu, vydali jsme se po pobřeží směr Stafford Bay. Cesta byla poměrně náročná. Příjemné pláže střídaly ostré kamenité útesy a úseky hustého pralesa. Přišel i drobný déšť. Nikde, nikdo. I přes dokonalost mnohých písčitých pláží se nám nejvíce líbila malá kamenitá plážička zakončená strmou skálou s několika vodopády. Od velkých balvanů až po drobounké oblázky sem moře vyvrhlo nepřeberné množství hladce obroušených, pestrobarevných kamenů. Kdyby existoval startrekovský teleport, mohly by se bez dalšího prodávat.

Odliv vrcholil a kromě pokladů neživých odhalil i krásy z říše živočišné. Mezi nimi hvězdice a hlavně kolonie slávek. Se Stafford Bay na dohled jsme se dali do sběru, chvílemi ještě po pás ve vodě. Luxusní večeře ale stála za tu námahu.

Nová chata ve Stafford Bay byla dalším milým překvapením. 5 minut od pláže, s velkou terasou, kamny, sandflytěsná. Ví o ní minimum lidí, takže robinzonovský pobyt zaručen. Dříve byla zejména útočištěm lovců jelenů. Kdysi tu dokonce býval i mrazák a malý traktor na přemísťování úlovků. Dnes již skrze něj prorůstají desetimetrové stromové kapradiny.

Nabaženi mořem jsme se do Jackson Bay vrátili pevninskou cestou. Říká se jí tak i navzdory tomu, že většinu ze zhruba čtyř hodin jdete (a cesta je tak i značená) potokem a řekou. Fivefingery to opět řešily a prokřehlé nohy jsme rychle ohřáli u Mervových kamen při pivku a mocných tónech písní Johna Fogertyho. Než převzal vládu Měsíc v úplňku, v dálce se rýsovala do růžova nasvícená novozélandská nejvyšší hora Mt. Cook (3754 m.n.m.). V noci jsme v „pyžamu“ pozorovali laně, které plný měsíc dovedl až na zahradu jednoho z jejich největších světových lovců.

Další den se Bill vracel domů do Hokatiki a doprava na dalších 300 km tak byla zajištěna. Jako výslužku jsme navíc od Mervova kamaráda dostali plnou tašku nejlepšího jeleního masa – svíčkovou, klobásy a dvě role salámu. Bill nás pak další dva dny vozil po zajímavostech západního pobřeží. Dvě noci strávené v Hokatice pracovně nazýváme zvěřinovými hody :-)

Při cestě do NP Nelson Lakes jsme stopli krakonošovsky vypadajícího Stevena. Jel zrovna z porodnice, kde se mu narodil vnuk. I on nás, zejména k Soninému nadšení, pozval k sobě domů. Steve je totiž koňák jak poleno. Chová stádo krásných Clydů, proslavených jako tahačů irských pivních sudů. Jeho farma – Newton Livery – jako by vypadla z westernů z předminulého století. Na začátek nám dal k dispozici svůj sad, plný jablek, hroznového vína a fíků. Pak jsme obhlédli koníky, podojili krávu a společně uvařili večeři. Nakonec jsme se nad stohy fotek opět vrátili na Nový Zéland před čtyřiceti, padesáti lety.