Zatímco u nás jsme zvyklí na každou hodinu motorizované přepravy počítat až se sto uraženými kilometry, v Indii se toto číslo pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti. Ovšem na ladackých a kašmírských silnicích je leckdy i dvacetikilometrová průměrná rychlost nedosažitelnou metou. Namísto „silnic“ v pravém slova smyslu se většinou musíte spokojit s uzounkými, bahnitými a výmolovitými zářezy v mnohasetmetrových strmých svazích. Připadáte si, jako kdyby se kousek před vámi zrovna buldozer pral o právo průjezdu s panenským svahem.
Jestliže v občas podobně infrastrukturně zaostalé Jižní Americe křižují taková embryální stádia silnic řádně k tomu uzpůsobené čtyřkolky osvědčených značek, v Indii vás měkké pérování, těsnění proti prachu a další vymoženosti o masochistický, drncavo-skákavo-prachový požitek nepřipraví. Nihilistické interiéry krabicových vozidel dvou indických automobilek hned napoví, že s exteriéry to asi nebude o moc lepší. Ale jedeme a to je hlavní. Lamayuru s klášterem na vysokém ostrohu je již na dohled.
Kromě návštěvy kláštera v Lamayuru dokončujeme přípravy na stočtyřicetikilometrový trek. První den nás čeká sice docela krátký úsek, ale i tak to bude po lenošení v Oceánii docela nezvyk. Nakonec to však docela jde a do vesničky Shila dorážíme dostatečně brzy, abychom stihli navštívit klášter v nedaleké Wanle. Odpoledne v Shile potkáváme sympatického vlastníka několika oslíků, jenž nám za výhodných podmínek nabízí své služby. S vidinou pozítří si na nás zuby brousícího, 5130 m.n.m. vysokého sedla Nigutse La, jeho nabídku z důvodu dokončení aklimatizace na tři dny přijímáme a ráno vyrážíme do kaňonu řeky Shila nalehko.
Léto pomalu končí a podzim již vystrkuje drápky. Rudé šípky na žlutém listovém pozadí, bohatě rostoucí po stranách kaňonu, vytváří příjemnou kulisu. Nad hlavami nám krouží draví ptáci, pro něž jsou vysoké skalní stěny kaňonu ideálním hnízdištěm. Z mnohých pozůstatků šípkových hostin začínáme tušit i přítomnost větších obyvatel. Po chvíli se naše domněnky potvrzují, když nacházíme řadu čerstvých medvědích stop. Před spaním ještě dalekohledem pozorujeme gravitaci popírající kousky majestátních kozorožců, pobíhajících po téměř kolmých skalách jako kdyby místo kopyt měli mohutné přísavky.
Jakmile zapadne slunce, teplota klesá do neférových nížin. Jeden z našich spacáků podezříváme, že by si s desetistupňovým mrazem již nemusel poradit tak suverénně, jak hlásá jeho cedulka. Ale co naplat, nezbývá než spoléhat na otužilost. Těžko říci, zda je pravděpodobnější hlavní výhra ve Sportce nebo to, že mimo cestu uprostřed indického Himaláje naleznete viset na keři spacák v igelitce. Právě posledně jmenovaný úlovek se nám při cestě za vykonáním potřeby podařil a zachránil mužské části týmu teplotní komfort trekovacích nocí.
Po čtyřech dnech dorážíme do malebně položené vesničky Photaksar, kde je zrovna v plném proudu sklizeň ječmene. Ubytováváme se u jedné z rodin a vyrážíme na obhlídku vesnice a kláštera. Domky jsou z nepálených cihel a bez střech – za tu slouží strop nejvyššího patra. V Ladakhu prakticky neprší, takže na plochých „střechách“ domů se skladuje sláma, seno, dřevo, byliny a spousta dalších věcí.
Centrem života domu a jedinou ohřívanou místností je kuchyně. Jsou to v podstatě kuchyně černé, protože komíny buď nemají, nebo jen špatně funkční. Topí se kombinací sušených zvířecích výkalů a podle dostupnosti dřeva. Na přípravu jídla to stačí, ale zima tu musí být krutá. Strava je velmi strohá, založená na ječné mouce, rýži a čočce, v zimně snad i masu. Po celý den Ladačané popíjejí slaný máslový čaj. Z ječmene dokonce vyrábějí i kvasný nápoj na způsob piva.
Dva dny cesty od Photaksaru je Lingshet, který je na rozdíl od kompaktního Photaksaru roztroušen po celém údolí. Na jeho horním konci se tyčí poměrně veliký klášter. V Lingshetu plánujeme zůstat dvě noci, a proto při příchodu zjišťujeme, v kolik hodin začínají v klášteře ranní modlitby. Předtím jsme se jich zúčastnili již v Thiksey a je to velký zážitek. Máme přijít v sedm. Ráno je pořádně vlezlo a z vyhřátého spacáku se nám vůbec nechce. Nakonec ale očekávání věcí příštích převáží a po pár doušcích čaje plni očekávání svižně vyrážíme na třičtvrtěhodinový výstup ke klášteru.
Pár minut po sedmé jsme před branami kláštera. Doufáme, že nás ještě bude mít kdo vpustit dovnitř, že se již všichni nemodlí. Nikde nikdo, ticho, jen sem tam se ozve pípnutí rozmrzajících ptáků. Po chvíli vcházíme dovnitř a hledáme chrám. To ještě netušíme, že jich je v klášteře pět. Asi po čtvrthodině bloudění klášterním komplexem slyšíme chrchlání obvykle vydávané při čištění zubů. Ejhle, tu se k zemi snáší výplach čerstvě vyčištěných mnišských úst. Jakmile chrchlání ustává, tážeme se, jakže to je s tím modlením. Mnich už prý běží, je to on, kdo má dnes ranní rituál na starosti. Tak snad přeci jen něco uvidíme.
Potřeba dvacetilitrového kanystru pracně vlečeného mnichem nám zatím zůstává utajena. V druhé ruce svírá svazek obrovských starých klíčů, navozující atmosféru na způsob Jména růže. První zámek odemčen a my vstupujeme do tmavého chrámu. Mnich roztahuje závěsy a postupně rozžehává několik desítek svíček. Pak z velkého kanystru přelévá část vody do konévky a z ní napájí též několik desítek malých mističek na několika místech chrámu. Teď už se začnou trousit mniši, myslíme si. Omyl, když je rozžato a zalito, dveře chrámu se opět zavírají a jsme vyzváni, abychom se přemístili na jiné místo kláštera.
Jak už asi tušíte, tam na nás čeká další chrám, roztahování závěsů, rozžínání, zalévání. Po pátém chrámu naše naděje na ranní modlitbu s vonnými esencemi, bubny, zvonky a činely, padá kamsi hluboko pod klášterní bránu. Nevzdáváme se však. Přidáváme se k ptákům a rozmrzáme na jedné z nejvyšších klášterních teras, kam už mezitím stačily dosáhnout sluneční paprsky. V tom pod námi spatřujeme mnicha s velikou lasturou. Přikládá ji k ústům a mohutně do ní duje. To musí být ono, mniši jsou voláni k modlitbě!
A skutečně – během následující půl hodiny se začínají trousit ospalky si vybírající mniši, v průměru důchodového věku, a všichni se vydávají stejným směrem. Jsme jim v patách. Jaké je však naše překvapení, když místo v chrámu končíme v jídelně. Ale co, snídaně neuškodí. Společně s mnichy dostáváme slaný čaj a misku ječné mouky. Za pomoci čaje děláme z mouky kuličky a pojídáme je. Mimikry jsme stihli na poslední chvíli, protože poblíž sedící mniši nám už, už začali nabízet kuličky své.
Snídaně v plném proudu, když se najednou první z mnichů začal modlit. Ostatní se několikahlasně mezi pojídáním kuliček připojili. Tak jsme se dočkali :-) Ptáme se, co že budou dělat po snídani. Prý spát. Ale máme se vrátit kolem čtvrté, to prý bude modlení, jak se patří. S trochou nedůvěry jsme se odpoledne skutečně znovu dostavili, jenom abychom milé mnichy nalezli v naprosto stejných pozicích, koulející ty samé kuličky, úsměvy od ucha k uchu. Dali jsme si kuličky s nimi a bylo nám fajn. Není přece důležitá forma, ale obsah.
Překročením řeky Zingchen Tokpo jsme vstoupili do Zanskaru, nejzapadlejšího údolí, jímž protéká řeka stejného jména. Během zimy trvající až půl roku je Zanskar zcela odříznutý od okolního světa. Jediný a nebezpečný přístup je po zamrzlé řece Zanskar. Dostatečné zásobení se během léta je jediným způsobem, jak dlouhou zimu přežít.
Podél Zanskaru jsme se dostali až do Padumu, odkud jsme autem odjeli do již muslimského Kargilu. O tom však až příště. Pro teď stojí za zmínku ještě klášter Stongde, zatím nejkrásněji umístěný ze všech, které jsme viděli. Několik set metrů vysoko nad údolím jsme v přítomnosti mnichů strávili velmi příjemný den. Poštěstilo se nám být hosty na několikahodinové modlitbě (včetně průběžného občerstvování mnichů i našeho) a přihlížet výrobě obřadních sladkostí a svíček. Jen škoda, že jsme nemohli některou z lahodně vypadajících sladkých homolí s kousky ovoce ochutnat. Sliny se nám sbíhaly vydatně.
A na úplný závěr snad ještě další dílec do mozaiky na téma jiný kraj, jiný mrav. Jednoho večera v Padumu jsme zakoupili láhev kašmírského rumu a udělali jsme si takovou mikroparty s manažerem mimochodem doporučeníhodného hotelu Kailash, kde jsme byli ubytováni. Probrali jsme Indii i naši vlast od sklepa až na půdu a dozvěděli se spoustu zajímavého. Některé věci a historky z natáčení si sice necháme jen pro uši vyvolených, ale snad můžeme prozradit aspoň tuto. Ptáme se Kumara, o pár let mladšího než my, kolik má dětí. Zatím žádné, ale shodou okolností se bude za pár týdnů ženit. Gratulujeme a ptáme se na nevěstu. Udiveni se dozvídáme, že nemá tucha, ví jen jméno. Nevěstu mu dle tradice vybrala maminka, kterou velmi miluje a zcela spoléhá na její úsudek. Nevěstu uvidí až v den svatby, ale je přesvědčen, že jim to skutečně vydrží, dokud je smrt nerozdělí. Držíme jim palce, protože Kumar je velice vzdělaný, láskyplný a milý člověk. Tímto mu znovu mockrát děkujeme za jeho pohostinnost i řadu moudrých slov a rad.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 75 – 193.
Žádné komentáře:
Okomentovat