My zíráme, vy zíráte, Fitz Roy

Vzpomenete si ještě na tu stupidní reklamu na nejmenovaný prací prostředek? Nevíme, jak „oni“, ale my na něj rozhodně nezírali, a to veškerému v něm údajně přítomnému údajně aktivnímu kyslíku navzdory. Zato na argentinský Fitz Roy, Cerro Torre a další vrcholky a ledovce v národním parku Los Glaciares jsme zírali vydatně.

Oblačné kreace nad Fitz Royem

Do výchozího městečka El Chalténu, založeného „na zelené louce“ teprve před necelými třiceti lety k oslabení chilských nároků v dlouholetém demarkačním sporu, jsme po zkušenostech z chilského Torres del Paine přijížděli s jistými obavami. Ty však naštěstí vzali rychle za své, neboť turistů tu bylo řádově méně, park je přístupný zdarma a není zaplevelen luxusními refugii.

El Chalten s Fitz Royem a Cerro Torre v pozadí

Navíc nám opět bylo nakloněno počasí, takže jsme příliš neváhali, dokoupili jídlo a benzín a vyrazili pod majestátné vrcholky. Fitz Roy a ještě více Cerro Torre jsou horolezci považovány za jedny z nejobtížnějších hor vůbec. Svou roli v tom hraje i velmi nestálé počasí. Na dosažení jejich vrcholů je potřeba několik dnů dobrého počasí a to se prý stává jen výjimečně, někdy třeba jen jednou za rok. My jsme se naštěstí zrovna do takového „okna“ trefili, protože šest dní ze sedmi byla obloha zcela vymetená.

Laguna de los Tres

Fitz Roy se tyčí do výšky 3375 m.n.m., Cerro Torre pak 3128 m.n.m., což v absolutních číslech není zase až tolik. Impozantnost a extrémní horolezecká náročnost těchto žulových homolí pramení z jejich tvaru a z toho, že své bezprostřední okolí převyšují o více než 2000 výškových metrů. Na oltář obou hor bylo položeno již mnoho horolezeckých životů. Jedním z nešťastníků byl Rakušan Egger, jenž v roce 1959 zahynul v lavině při sestupu ze Cerro Torre. Spolu s ním měl pod tunami sněhu zmizet fotoaparát s údajnými vrcholovými fotkami, které by jemu a přeživšímu Italovi Maestrimu zajistily nehynoucí slávu.

Fitz Roy

Zhrzený Maestri se na horu vrátil o 11 let později a tentokráte ji prokazatelně zdolal. Ukázalo se však, že tak učinil s pomocí obří sbíječky, s níž do stěn hory připevnil stovky skob. Ani druhý pokus mu tedy nebyl uznán a za první oficiální dobyvatele hory je považována až výprava z roku 1974 vedená Italem s nezapomenutelným jménem - Casimirem Ferrarim.

Datel v NP Los Glaciares

Ještě větším nešťastníkem než Maestri však byl Francouz Pincenot, který se nešťastně utopil při brození řeky Fitz Roy krátce před tím, než jeho parťáci v roce 1952 jako první dosáhli vrcholu stejnojmenné hory. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyla tak úplně nehoda a že náruživému Francouzovi do vody „pomohl“ jistý farmář, jehož žena prý podlehla Pincenotově francouzskému šarmu.

Rozbřesk nad Fitz Royem

Z vrcholů se na všechny strany vinou ledovcové splazy, jež se na západě „vlévají“ do obrovského ledového moře třetího největšího zemského ledovce (po Antarktidě a Aljašce) – Campo de Hielo Sur (Jižního kontinentálního ledovce – více o něm tady). Pod ledovcovými splazy jsou laguny napájené z tajícího ledu a z nich zase vytékají ledovcové řeky. Povedlo se nám dostat ke všem větším lagunám v této části parku. Posuďte sami na fotkách, která z nich je nejhezčí, nám se nejvíce líbila nepěkně pojmenovaná laguna Sucia (Špinavá). Pojmenování rozhodně skutečnosti neodpovídá a pohledy na Fitz Roy jsou odsud dech beroucí.

Laguna Sucia

Dostatečně nabaženi lagunami a vyhlídkami jsme se v dalších dnech vydali do údolí řeky Electrico a odtud dále až na ledovec Marconi. Cestou k ledovci se nám poštěstilo zblízka pozorovat pět datlů, několikráte i všechny nad sebou na jednom stromě. Na samotném ledovci jsme strávili půl dne a došli po něm skoro až do stejnojmenného sedla, kde již začíná Jižní kontinentální ledovec. Dál by to už bez výbavy nebylo bezpečné. Zde opět nezbývá než odkázat na fotky, tentokráte ve složce Argentina.

Na ledovci Marconi

Naleznete tam i fotky z následujícího zatím nejdelšího a „nejkombinovanějšího“ přechodu hranice zpět do Chile. Cestu jsme začali hodinovou jízdou autem k jižnímu konci laguny del Desierto. Po jejím okraji jsme pokračovali pět hodin pěšky k argentinské gendarmerie, kde jsme po orazítkování pasů také přespali. Další den nás čekalo asi šest hodin pochodu přes zelenou hranici, odkud jsou ještě krásné vyhlídky na Fitz Roy, k chilským carabinieros na břehu jednoho z největších chilských jezer O’Higgins. Přes něj pak asi tři hodiny lodí a byli jsme v chilské Ville O’Higgins, na úplném konci Carretery Austral, o níž bude následující série příspěvků.

Laguna del Desierto