Carretera Austral I/3 - Pinochetovým prachem 1200 km na sever

Hitler stavěl dálnice, Pinochet Carreteru Austral. Snad jen tak by se dala vysvětlit a částečně pochopit dosud trvající přízeň mnohých obyvatel jižního Chile k zesnulému diktátorovi a jeho vojenskému režimu. Než se v sedmdesátých letech buldozery začaly pomalu prokousávat neprostupnými pralesy směrem na jih až k Jižnímu kontinentálnímu ledovci, byla drtivá většina Chilanů žijících na jih od Puerto Monttu (tj. v Patagonii) se zbytkem země spojena jen občasnou lodní dopravou a výjimečně letecky. Po zemi se sem prakticky dostat nedalo.

Typický domek ve Ville O'Higgins

Místa jako Villa O’Higgins, kde se radlice obřích strojů z lesa vynořily teprve před deseti lety, v “předcarreterovských” dobách téměř nikdo neznal. To se od přestřižení pásky samozřejmě mění. Po zhruba 1200 kilometrech prašné cesty sem nově proudí nejen základní potřeby, ale i noví usedlíci, Chilané toužící poznat dosud nepřístupnou část své vlasti a spolu s nimi i první cizinci. Zatím jich je tu naštěstí poskrovnu, protože doprava po Jižní silnici je zatím stále spíše sporadická a pohyb po ní bez vlastního auta vyžaduje dostatek času a trpělivosti.

Villa O'Higgins

Tradiční hry na jinetiade ve Ville O'Higgins

My měli obojí a tak jsme se zařadili do nepočetné skupiny méně než 1% turistů, kteří se z NP Los Glaciares vydávají dále na sever po chilské a nikoliv po podstatně civilizovanější argentinské straně. V okolí Carretery Austral jsme nakonec strávili skoro měsíc. Pobyt v provinciích Aysén a los Lagos měl dva základní společné jmenovatele – vodu a pralesy; jim zvláště budou věnovány další dva díly deníku. Nejprve však pár obecných slov o cestě na sever.

Carretera Austral

Z Villy O’Higgins jsme po několika dnech odpočinku, rybaření a účasti na jinetiadě vyrazili stopem do o něco většího Cochrane. Tam jsme se shodou okolností přichomýtli k další jinetiadě a večer pak až domů ke svéráznému potomkovi zakladatele města. Švédsky hovořící penzionovaný diplomat, vlastník velké části širokého okolí, profesor španělštiny, umělec a botanik nás pozval do svého letního sídla, ukázal nám některá za svých děl a dal okusit z mnohých ovocných vín, likérů, marmelád i všelijakých rostlin a jejich různě upravených plodů či výtažků z nich. Kolem nás probublávaly plyny z kvasících moků a my si připadali jak v laboratoři Magistra Kellyho.

Jinetiada v Cochrane

Jinetiada v Cochrane

Pozítří ráno jsme si pro změnu připadali jak v Jiříkově vidění, když jsme probírajíce se ze spánku v autobuse z Cochrane do hlavního města provincie, Coyhaique, pod námi spatřili ranním sluncem nasvícenou řeku Baker. Nedalo nám to a z busu jsme vyskočili již v Puerto Bertrand a u neskutečně tyrkysově modré řeky a stejnojmenného jezera jsme strávili dva dny (více viz další díl). Cestou do Coyhaique jsme se pak zastavili ještě Puertu Tranquillu, kde jsme se obdivovali sochařskému umění tyrkysových vod největšího chilského jezera General Carrera (980 km²), které spodky okolních mramorových skal vytvarovaly do úžasných Capillas de Mármol (Mramorových kaplí).

Capillas de Mármol

Po víceméně logistické zastávce v příjemně zeleném Coyhaique nás sympatický Juan Carlos po řadě poruch a oprav nakonec přeci jen dovezl do národního parku Queulat. Carretera Austral tu poprvé a naposledy vede přímo na pobřeží moře, konkrétně kolem fjordu Queulat. V rámci parku jsme se zastavili také ve vesničce Puyuhuapi, zajímavé tím, že jí na počátku třicátých let minulého století založili čtyři sudetští Němci z dnešních Hranic u Aše (dříve Rossbach). Dodnes tu stojí několik typických domků, známých nám z pohraničních oblastí. Bohužel jsme se tu nesetkali s příliš přívětivým přijetím a co je jinde samozřejmostí, tady bylo problémem – zatelefonovat si, nechat si batoh v úschově hostelu, stopovat. Auta nestavěla a vrcholem bylo, když nám ujeli i řidiči, kteří odvoz přislíbili chvíli před tím na trajektu. Museli jsme tak nějakých 15 kilometrů do Puyuhuapi dojít za tmy po svých.

Sudetská architektura v Puyuhuapi

V parku se nám jinak moc líbilo, takže pravidelně projíždějící dodávku Juana Carlose jsme znovu zastavili až čtvrtý den odpoledne. Původně jsme s ním chtěli jet jen do Villy Santa Luciy a odtud pokračovat dále na sever, ale na poslední chvíli jsme si to rozmysleli a vydali se až do příhraničního Futaleufú, majícího v pomyslném znaku divokou vodu a sporty s ní spojené. A dobře jsme udělali – z původní krátké zajížďky se vyklubal celý týden. Během něj jsme se s Juan Carlosem setkali ještě třikrát, stal se z něj náš dvorní dopravce. Na druhý pokus nám také pomohl zachránit ručník, který jsme zapomněli v Coyhaique.

Usedlosti kolem Carretery Austral

Z raftovacích a rybářských vod kolem Futaleufú jsme se přemístili do horkých vod pramenících na úpatí vulkánu Michimahuida a napájejících bazénky lázní El Amarillo, to vše již na pomezí parku Pumalín. Není to park národní, nýbrž soukromý, provozovaný zakladatelem společností The North Face a Esprit, Douglasem Tompkinsem. Nenechte se však mýlit, s rozlohou hodně přes 3000 km² je velký jako šest Prah. Více o tomto zajímavém projektu (jen anglicky) tady a o našem čtyřdenním pobytu v parku v třetím díle deníku z Carretery Austral.

Kostelík ve Futaleufú

Došli a prostopovali jsme se až do malinké usedlosti Galeta Gonzalo na pobřeží fjordu Reňihué. Cestou tam jsme se zastavili v Chaiténu, který byl ještě před necelými třemi lety asi pětitisícovým městečkem. Dnes tam žije ani ne pětistovka lidí. Zbytek vyhnala erupce nedalekého stejnojmenného vulkánu. Až do 1. května 2008 o něm téměř nikdo nevěděl a nebyl ani na seznamu významnějších chilských sopek. Erupce přišla po mnoha stovkách let jako blesk z čistého nebe. Vulkán vyrost asi o 150 výškových metrů, spálil široké okolí a zavalil je mnoha desítkami centimetrů popela. Ten bohužel přehradil řeku protékající Chaiténem, jež pak smazala většinu města z povrchu zemského. Naplavené sedimenty dokonce posunuly mořské pobřeží o několik set metrů.

Tak šlapej dááál...

Dodnes je zkáza patrná, i když už se začínají projevovat i příznivější důsledky erupce, například v podobě zúrodněné půdy. Svahy se pozvolna začínají znova zelenat, město se ještě pozvolněji vzpamatovává. Kráter občas vypouští varovné kouřové signály. Všude kolem můžete sbírat šedočerné obsidiány (sopečné sklo) na kila. Smutný je jen přístup chilské vlády, která městečko původně chtěla zcela vylidnit a dodnes lidem snažícím se doslova povstat z popela nejen nijak nepomohla, ale dokonce jim házela klacky pod nohy. Až nově zvolená politická garnitura přístup po třech letech změnila a věci se snad konečně začnou hýbat správným směrem.

Krajina zdecimovaná výbuchem sopky Chaitén

Z Galety Gonzalo to dále na sever po zemi již nejde, a tak jsme se vrátili do Chaiténu, nasedli na původně řecký trajekt Don Baldo a vydali se vstříc zcela jinému Chile, začínajícímu v Puerto Monttu.

Na palubě trajektu Don Baldo